Milan Skála - ukrajinština

O ukrajinštině
Co možná nevíte

Ukrajinština patří spolu s ruštinou a běloruštinou k východoslovanským jazykům. Od ruštiny se odlišuje především slovní zásobou, která je bližší západoslovanským jazykům, konkrétně pak polštině. Mezi nejvýznamnější charakteristické znaky ukrajinštiny patří:

  • Krátké formy přídavných jmen: moloda = rus. molodaya, čorne = rus. čornoe, molodi (ljudy) = rus. molodye (ljudi)
  • Vokativ (5. pád): Viktore!, Jano!, pane! Ruština vokativ až na výjimky nemá
  • V písmu se používá apostrof (´), který má podobnou funkci jako tvrdý znak v ruštině
  • Ukrajinština téměř nepoužívá zvuk „g“, skoro všude má tendenci k vyslovování zvuku „h“. Slov se zvukem „g“ (ukr. znak ґ) je velice málo
  • Tam, kde se v ruštině nebo v jiných slovanských jazycích používá „e“ nebo „o“, má ukrajinština „i“: lid = led, mist = most
  • Na rozdíl od ruštiny se nepřízvučné „o“ nemění na „a“ (tzv. akaní)

Ukrajinština prošla ve své historii velmi složitým vývojem způsobeným zvláště geopolitickými příčinami. Několikasetletá nucená existence Ukrajiny v rámci carského Ruska a poté SSSR měla za následek neustálou dehonestaci ukrajinského jazyka ze strany Rusů a ruskojazyčných mluvčí. Ukrajinština se pro ruské vládnoucí třídy stala nepřítelem, neboť v jejich očích ztělesňovala irredenstistické snahy ukrajinského národa. V lepším případě se z ruských oficiálních kruhů ozývalo, že ukrajinština vůbec neexistuje nebo je jen dialektem ruštiny, v horších případech byl jazyk rovnou nazýván vidláckým nebo psím. V období SSSR měla ukrajinština naopak nálepku buržoazně – nacionalistického jazyka a byla většinou omezena pouze na neškodné folklorní akce a formální výstupy.

První oficiální zákazy ukrajinštiny pocházejí z druhé poloviny 19. století. Prostřednictvím tzv. Valujevského cirkuláře (1863) zakázala carská vláda vydávat literaturu v ukrajinském jazyce. Následoval tzv. Emský ukaz (1876) vydaný carem Alexandrem II., na jehož základě bylo kromě literatury v ukrajinském jazyce zakázáno veřejné čtení v ukrajinštině a divadelní hry. Cílem měla být naprostá rusifikace země. Ukrajinština se mohla více méně svobodně rozvíjet pouze v západní Ukrajině (Halič a Bukovina), která byla do roku 1918 součástí Rakousko – Uherska. Po vzniku SSSR došlo ve 30. letech v Ukrajině k tzv. ukrajinizaci, kdy byl ukrajinštině dán široký prostor v literatuře, vědě i školství. Důvodem byla snaha bolševiků získat na svou stranu ukrajinské obyvatelstvo, které z velké části nevítalo stát sovětů. To byla v historii jediná, účelová podpora ukrajinského jazyka ze strany Ruska. Masivní nástup rusifikace sovětské Ukrajiny začal po 2. světové válce a vyvrcholil v období vlády Brežněva. Použití ukrajinštiny bylo omezeno pouze na folklor, klasickou literaturu a oficiální výstupy v televizi nebo na veřejnosti. Ve všech sférách včetně školství panovala ruština. Celkový počet ukrajinských mluvčí se postupně snižoval. Protože nebylo možné odstranit ukrajinštinu hned a úplně, snažili se sovětští jazykovědci co nejvíce přiblížit ukrajinský jazyk ruskému. Byly vydávány ukrajinské slovníky, ve kterých byly preferovány společné nebo ruské varianty ukrajinských slov. Nezávislá jazykovědná literatura ze západního světa byla v Ukrajině zakázána. Jako příklad nám může posloužit fenomenální ukrajinsko – německý slovník pod vedením Z. Kuzeli (Lipsko 1943), jehož držení v sovětské Ukrajině bylo trestné. Trnem v oku nebylo sovětské vládě to, že slovník vyšel v Německu v době války, nýbrž snaha jeho autorů a zachování ukrajinských variant slov tam, kde by sovětští jazykovědci dali přednost výrazu bližšímu ruštině. Rusifikace v sovětské Ukrajině dospěla do takových rozměrů, že když někdo v osmdesátých letech mluvil na ulici v Kyjevě čistě ukrajinsky, lidé se za ním v údivu otáčeli. Různé formální i neformální restrikce udělaly z ukrajinštiny v průběhu 19. a 20. století jeden z nejvíce pronásledovaných jazyků v Evropě.

Jedním z nechtěných výsledků rusifikace a snahy přiblížit ukrajinštinu ruštině je tzv. „suržyk“, tedy jazyk smíchaný z ukrajinštiny a ruštiny, kdy sám mluvčí často neví, jestli mluví spíše ukrajinsky nebo spíše rusky. Suržyk je velice populární zvláště na východě a jihu země.

Se vznikem samostatné Ukrajiny se stala ukrajinština jediným úředním jazykem na celém území státu kromě Autonomní republiky Krym, kde je jako druhý úřední jazyk ruština. Přes několikasetletou rusifikaci Ukrajiny uznává většina Ukrajinců ukrajinštinu za svůj rodný jazyk. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2001 považuje ukrajinštinu za rodný jazyk 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 82,5 % etnických Ukrajinců.

Ukrajinština je jediným státem uznaným úředním jazykem i ve východních a jižních oblastech, kde ve městech převažuje ruština. Veškeré státní dokumenty, korespondence se státními orgány a firemní dokumentace musí být podle zákona v ukrajinštině. V obchodní sféře je však zvláště na východě a jihu země často používána ruština. Jestliže však pošlete obchodní nabídku nebo poptávku ukrajinské ruskojazyčné firmě v ukrajinštině, vaši snahu určitě ocení jako zájem o zemi, i když vaše následná komunikace bude nadále probíhat v ruštině. Projevení zájmu o státní jazyk Ukrajince potěší a může se stát výhodou pro vaše další obchodní styky, protože Ukrajinci patří mezi typicky „relationship oriented“ národy a byznys se uzavírá až po získání důvěry a navázání vztahů.